© 2016 by ALOHA RENEÉ

  • White Facebook Icon
  • White Instagram Icon

February 26, 2019

February 8, 2017

Please reload

Recent Posts

I'm busy working on my blog posts. Watch this space!

Please reload

Featured Posts

A první cesta začíná

 

 

Byl Valentýn - 14.2.2013 - pro někoho svátek zamilovaných, ale pro nás to byl začátek cesty - cesty za oceán a vlastně přes půlku světa. I s přestupem v Londýně a Los Angeles nás čekalo asi 30 hodin ve vzduchu a na letištích. Letěli jsme proti času a tak jsme ještě ten samý den 14.2. přistáli na letišti v Honolulu. Kdo čeká nějaké napínavé a akční "story" z letů, tak ho asi zklamu. Z Prahy do Londýna byl let OK, na Heathrow klasicky opět prohlídka a šacování (největší zájem měli jako vždy - u mně teda - při kontrole o foťáky a objektivy - nechápu proč - to se dá něco v objektivu pašovat???:) ) - z LHR už nás čekal nejdelší let - 12 hodin ve vzduchu - další (přestupní) stanice LAX - Los Angeles. Na starost nás měli American Airways a i přes dost negativních recenzí jsme si na nic nemohli stěžovat.

 

 V LAX jsme měli i dostatek času na imigrační kontrolu a  trošku toho protažení, stopover však nebyl tak dlouhý abychom se vydali do města. Ale dobili jsme trošku energie a taky baterky, chytli wifi a tak mohli dát i vědět domů, že jsme v pořádku.

 

 

 

Před námi byl poslední asi pětihodinový let s AA do cílové destinace - Oahu. Ten jsme již poctivě prospali. Letiště v HNL nás přivítalo nejen lehkým deštíkem, ale i havajskou výzdobou, hudbou - zkrátka tak jak to znáte z amerických filmů, jen s tím rozdílem, že na letišti na vás nikdo s květinovým lei věncem nečeká - ten si můžete koupit v suvenýrech nebo si dopředu a za draho objednat "uvítání" od některé z firem, které se tím zabývají.

Když jsme poprvé chvíli před půlnocí vstoupili na tu "magickou" havajskou půdu, nemohla jsem tomu uvěřit - v hlavě mě pořád docvakávalo - ty brďo - je to realita - ten sen, mega obří a dlouholetej se splnil. Nevím proč byly ty pocity smíšené - na jednu stranu maximální radost a na druhou už mě napadalo - a teď co bude ten další sen, co budeš chtít "pokořit". Zároveň to byla i úleva, že jsme doletěli v pořádku, že letadlo nespadlo, nikde nečekal žádný terorista, imigrační kontrola v LA až na pár zvídavých dotazů prošla v pohodě. Takže jo, radost se mísila s vděčností a nedočkavostí - jak ta Havaj bude vypadat za denního světla a bez deště. Bude nám pršet celý pobyt nebo nás čeká teplo a slunce jak z katalogů cestovních kanceláří? Dočkali jsme se obojího - ale když už déšť, tak jen sprška a snad vždy za odměnu na konci i duha...no jooo ne nadarmo se Havaji přezdívá i "rainbow state".

 

 

V Alamo autopůjčovně jsme "vyfásli" nádhernou černou Mazdu 6 v automatu, po které se mi stýská ještě dnes a zamířili jsme na provizorní nocleh  - veřejný parking před vstupem do ZOO - věděli jsme, že přespávání v autě na veřejném, ale i před soukromým pozemkem je nelegální a tak zabrat  a usnout byla docela fuška - a to  i díky policejní hlídce, která si opravdu parking co dvě hodiny projela. A tak jsme mezi pokusem o spánek šli i k Waikiki beach (jojooo parking byl skoro u pláže) a pod stínem palem (a to teda opravdu tmavým stínem:) ) jsme poslouchali oceán a čekali až se rozední. A že to čekání stálo za to - přivítal nás krásnej den, růžový červánky, ranní klídek - jen pár SUP milovníků na prknech - to se s přibýváním času začalo měnit - na pláž zavítali kurzy jógy, ale i dost základních škol - žádná tělocvična - proč byste "cvičili" ve škole, když máte ve městě takovej poklad - a tak děti nejen běhají, hrajou plážový volejbal, ale zkouší i třeba hula tanec pod širím nebem na pláži. Po osmé už je město komplet vzhůru a jelikož Honolulu je víc jak milionové město, kde sídlí hodně firem - nejen amerických - tak v devět už jsou ulice plné lidí v saku, co mají namířeno do jedné ze stovek či tisíců kanceláři - hold makat se musí i v ráji.

 

 

My po nákupu ve Wallmartu, kde kupujeme jen to nejvíc nezbytné pro dnešní den, vyrážíme východní stranou ostrova - také přezdívanou windward side, díky tomu, že tu fouká o něco víc:) - směr ubytko - to jsme si booknuly přes AIRBNB přímo na NorthShore - mecce všech surfařů - a nebyli jsme troškaři - když už, tak přímo u oceánu, hned vedle Sharks Cove - vyhlášené na šnorchl (při troše štěstí asi i s těma žralokama co jsou v názvu) a z druhé strany vedle Keiki beach - kam rád chodí fotit vlny úžasný fotograf Clark Little (o kterém jsem v té době bohužel ještě neměla ani páru). Cesta po východní straně byla lehce deštivá a tak jsme jen rychle projeli přes severní cíp (kde mají ty nej krevety) podél Sunset beach k našemu dočasnému útočišti.

 

 

 

Ubytko jsme sdíleli s cestovateli Stevem, který měl jeden z pokojů a Chrisem, který stanoval na zahradě a tak jsme se dozvěděli o místě ještě i něco navíc a také to, že máme štěstí na opravdu monster vlny, jaké zas tak běžně k vidění nebývají - a měli pravdu, kluci jedni! Ještě ten den jsme došli (asi 100m??) na Keiki beach, která navazuje hned na známou Banzai Pipeline (asi kilometr chůze po pláži jsme měli známý Volcom house, před kterým se každý rok v prosinci koná finále WSL) a tam na nás čekala podívaná. Vlézt do těch mega vln bylo prostě bláznovství - na to si ten den troufli jen profi - bodyboardisté a jejich fotografové.

 

 

 

Skoro každá vlna měla víc jak dva tři metry a semtam nějaká byla vysoká jak menší domek. A tak naše havajské putování začalo ve velkém stylu a tak se neslo i dál. Ale o tom zase až někdy příště!

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Follow Us

I'm busy working on my blog posts. Watch this space!

Please reload

Search By Tags